Když jsme seděli nad plánem tohoto čundru, měli jsme ještě v hlavě čundr předchozí, který jsme si zpestřili Adrenalin Challengem. Uvědomili jsme si, že nám přestává stačit jít jen z místa na místo a hledáme něco více. Co by nás ale nadchlo?
Co takhle skok z letadla? J.K. si svého času dělal papíry na křídlo. Ne, skok může být riskantní záležitost a musí se pro něj rozhodnout každý sám. Co když by se někdo z nás rozplácl o zem. Navíc na zádech už nemáme místo na další batoh s padákem.
Tak dál. Chce to něco opravdu zajímavého. Něco z historie, jako bylo na druhém čundru, kdy jsme se omylem “zajímali o historii”.
A co takhle historie opravdu historická – podívat se za našimi předky, za Kelty?
No jo, ale dají se v 21. století ještě najít nějaké pozůstatky? Překvapivě ano a není jich málo. Jsou to například stojící kameny – menhiry, kamenné řady a kruhy. Pojďte se společně mrknout na to, co jsme všechno viděli a zjistili.
V dnešní době se již hůře rozpoznává, co je skutečný menhir a co „novodobě“ postavený kámen. O to se přou vědci již více než 100 let a my nejsme ti, kteří by do věci mohli vnést světlo. Takže tento problém přeskočíme.
Co je to menhir?
Slovo je z bretonštiny (men – kámen a hir – dlouhý), ale megalitické stavby jsou z neolitu, cca 5 – 2. tisíciletí př.n.l. Menhiry jsou vztyčené, víceméně neopracované kameny stojící osaměle nebo v řadách – nejznámější ve francouském Carnaku, případně v kruhových nebo oválných sestavách – anglický Stonehenge.
Nejvíce menhirů v České republice se nachází na Žatecku a Lounsku. Vytvořili jsme trasu dlouhou 114 km, rozloženou na 5 dnů. Celkem jsme naplánovali 14 zastávek, včetně největšího a nejznámějšího menhiru Zkamenělého pastýře a nejtajemnějšího místa v ČR – Kounovských řad. Jdeme se projít.
Hradiště Stradonice
Vyrážíme z Libochovic. Začínáme zlehka, nejznámějším keltským hradištěm v Čechách nacházejícím se na vyvýšenině 9 km západně odtud. Nyní je zde rozhledna Stradonka. Byla postavena v roce 2009 na místech původního keltského oppida a vzhledem připomíná strážní věž. Keltové založili svá obydlí na tomto místě zhruba v druhé polovině 2. století př.n.l. Stradonice se proslavily roce 1877, kdy se zde nalezlo 200 zlatých mincí. Tento nález měl ale za zásledek velké zdevastování oblasti dalšími „zlatokopy“. Vypráví se, že zde denně kopalo až 300 lidí.
Co je to oppidum?
Jedná se o latiský výraz (ob pedes) pro obydlené místo, město. Používané je pro vyvýšené sídliště Keltů z 2. – 1. století př.n.l. Z důvodu obrany měla oppida často hradby a obranné valy. Zakládána byla většinou na obtížněji přístupných místech chráněnými svahy. Oppida byly centry řemeslné výroby, obchodu a moci.
Místo pro sídlo je to skutečně strategické – vyvýšená planina, kde je velmi dobrý rozhled do okolí, ze tří stran chráněná srázem a s velkým rovným prostorem pro budovy. Nyní si rozlohu oppida můžeme jen představovat podle pozůstatků obranných valů. Kromě rozhledny je zde informační tabule, odkazující na historii místa a jeho nynější renovaci, a také sluneční hodiny, díky kterým můžete objevit, co to je skutečný místní čas.
A mimochodem rozhledna je dost prostorná s velkým stolem z kmene stromu. Ideální kryté místo na svačinu a s parádním rozhledem. Je tam i návštěvní kniha, tak se tam nezapomeňte zapsat.
Dost obšírný článek o Stradonicích najdete na webu www.keltove.cz.
Menhir Keltský kámen (50 cm)
Po dalších 11 km „objevujeme“ náš první menhir. No, spíše menhirek. Schovaný u zarostlé cestičky, kousek od kostela v Orasicích. Objevený v roce 1992 Jaroslavem Helšusem. Když ho tak sledujeme, tak už chápeme rozpaky vědců, co označovat jako menhir. S jeho 50 cm byste v něm pozůstatek předků opravdu nehledali a moc významně nevypadá.
Menhir Baba (190 cm)
Po třetím překročení řeky Ohře, kousek před Slavětínem, na křižovatce polních cest a ve stínu mohutné lípy stojí větší kousek – menhir Baba. Jako menhir ho identifikoval lounský badatel Jaroslav Helšus. Dlouho se o něm jako menhiru neuvažovalo, protože do něj byl v 17. století vsazen železný kříž a fungoval tak jako boží muka. Po druhé světové válce byl kříž vylomen i s kusem kamene. Zajímavostí je, že celá polovina kamene je ukrytá pod zemí.
Většina neolitických kultur byla svázána se sluncem, protože se podle něj řídilo zemědělství – obživa. Často bylo uctíváno a naši předkové dokázali velmi přesně určit dny v roce. Nejvýznačnějšími byly rovnodennosti a slunovraty. K tomu zřejmě používali menhirů. Například Baba měla ještě bratra – velký balvan ve tvaru žemle s drážkou uprostřed, který ležel o cca 100m dále. Podle astronoma Zdeňka Horského mířila spojnice, vedená od středu žlábku přes vrchol Baby, přesně do míst, kde zapadá slunce při zimním slunovratu.
Bohužel koncem 80.let kámen se žlábkem zmizel a prý se objevil u nedalekého stavení osázený třezalkami.
Co je to slunovrat a rovnodennost?
Slunovrat máme díky sklonu rotační osy země. Zároveň rotační osa svůj směr v prostoru nemění. V průběhu roku tak pozorujeme, že slunce vychází na jiných místech a den trvá různou dobu. V extrémním případě, jako tomu je na pólech, jsou celé dny, kdy nevyjde nebo naopak nezapadne slunce.
V době letního slunovratu (21. června) je osa země přikloněna ke slunci nejvíce a je osvětlena největší část severní polokoule. Začíná astronomické léto – den je nejdelší a noc nejkratší.
Naopak při zimním slunovratu (21. prosince) je severní polokoule nejvíce odkloněna od Slunce a je tak nejméně osvětlována. Pro nás to znamená, že Slunce i v poledne svítí velmi nízko nad horizontem. Začíná astronomická zima – den je nejkratší a noc nejdelší.
Proto máme obratníky Raka a Kozoroha. Např. při zimním slunovratu svítí slunce kolmo na obratník Kozoroha, při letním slunovratu zase na obratník Raka.
Rovnodennosti je okamžiky, kdy slunce svítí kolmo na rovník – obě polokoule jsou nasvětleny stejně. Zemská rotační osa je stále skloněná, ale „bokem“ ke Slunci. V tu dobu (21. března a 23. září) je den stejně dlouhý jako noc. Slunce vychází a zapadá přesně na východě a západě.
Večer se kvapem blížil a my došli k parádnímu koupališti pod Hřevicemi. Tam jsme chtěli původně i přespat, ale bohužel všechny okolní porosty byly buďto promáčené nebo rozryté od prasat. O noční návštěvu jsme zájem neměli, takže jen večerní koupačka a hledali jsme dále.
Cestou jsme měli narazit ještě na jeden menhir v Hřevicích, ale díky našemu úžasnému orientačnímu smyslu jsme ho minuli. Síla na návrat nebyla a čas taky ne, takže jen pro zájemce: kámen se nachází přímo ve středu obce, označený jako menhir Milanem Špůrkem v roce 1987. Je ale dost možné, že se jedná pouze o ukazatel cesty nebo starý milník.
Překvapivě bylo těžké v těchto místech najít místo na spaní. Když už jsme jedno našli, tak hned vedle se před několika dny rozhodla zdechnout srnka. Pěkný puch. Další místa byla zase svažitá nebo bez stromů nebo až moc blízko domům.
Až ve čtvrt na devět jsme konečně, kousek od městečka Peruc, náš hotel našli.
Menhir Zkamenělý pastýř (330 cm)
Nejvyšší a nejznámější menhir v České republice. Železitý pískovec o výšce 330 cm, nacházející se v polích mezi obcemi Telce a Klobuky. Nyní tam stojí již sám, obklopen nízkými dřevěnými kůly, ale podle místních záznamů měl dříve kolem sebe 6 až 12 menších menhirů. Odtud i název „Kamenný pastýř“. Odkaz na menhir je možná i v názvu vesnice Klobuky. Klobuk prý ve staročeštině označuje vysoký nebo špičatý vrch.
Umístění v krajině není náhodné. Při pohledu od menhiru vychází slunce 30. dubna – keltský svátek Beltane – přesně v místě dominanty obzoru, hoře Říp.
Menhir je spojen s několika pověstmi, podle nejznámější se při každém zazvonění v kostelíku přiblíží o jeden krok k věži klobuckého kostela. Až k ní dojde, nastane soudný den. Snad se počítá i zazvonění v sousední vesnici, tím by se tak dostával zase zpět.
Jaké jsou keltské svátky?
Keltové rozdělovali rok na dvě hlavní části – teplou a studenou. Hlavními svátky jsou Samhain, Imbolc, Beltine (Beltane) a Lughnasad. Dalšími svátky jsou zimní a letní slunovrat a rovnodennosti. Rok byl takto řízen především sluncem a byl rozdělen na 8 částí.
Samhain (1. listopadu)
Nejvýznamější svátek – keltský Nový rok. Při Samhainu dochází k propojení našeho světa a světa duchů. Vracejí se zemřelí předkové. Duchové mohou navštěvovat svět lidí a lidé svět mrtvých. Pokud někdo uvízne v tom druhém světě, musí čekat celý rok, aby se mohl vrátit. Tento prvek je i v Erbenově Kytici, balada Poklad. V předvečer se zhasínaly ohně, aby se ráno mohli zapálit nové, které symbolizovali nový začátek.
Nyní je oslavován jako Halloween, u nás Svátek všech svatých a Dušičky.
Alban Arthuran / Yule (21. prosince)
Zimní slunovrat – podle keltské tradice dochází ke znovuzrození slunečního boha Belena. Tento den je nejdelší noc a nejkratší den v roce.
Imbolc (1. února)
Svátek počátku úrody a bohyně plodnosti Brigit, která byla zobrazována v bílých šatech. Už víte, kde se vzalo anglické pojmenování nevěsty „bride“? Pro poskytnutí ochrany vyráběly ženy posvátný Brigitin uzel.
Nyní máme Hromnice.
Alban Eilir / Ostara (21. března)
Jarní rovnodennost – oslava jara a nového života. Znovuzrozený bůh nabývá na síle a symbolem jeho nového života je vejce.
Že by Velikonoce?
Beltane (30. dubna)
Svátek jara, tepla, života a plodnosti. Se svátkem je spojený oheň, májky a láska. Beltine je v překladu Belenův oheň. Symbol májky s květinovým věncem představuje mužský falus, který je zasazovaný do Bohyně země – ženy. Svátek Imbolc, který se konal o 9 měsíců později, byl pro změnu spojován s rozením dětí.
Dříve se obětoval život, aby mohl dále pokračovat. Nyní „jen“ pálíme čarodějnice.
Alban Hefin / Litha (21. června)
Letní slunovrat – oslava slunce, kdy má největší sílu, oslava přírody, uctívání stromů a zvířat. Částečně i období smutku, kdy Slunce bude již jen slábnout. Tento den je nejdelší den a nejkratší noc v roce.
Lughnasad (1. srpna)
Zvláštní svátek, kdy se nekonaly žádné náboženské rituály, byl klid zbraní a často se uzavíraly sňatky, které se mohly za rok v tento čas anulovat nebo potvrdit. V překladu Lugova svatba.
Alban Elved / Mabon (23. září)
Podzimní rovnodennost – oslava štědrosti Matky Země a příprava na zimu. Symbolem svátku bylo jablko jako symbol cyklu života a slunce. Hlavním smyslem je upevňování rodinných vazeb.
Taky Vám přijde zvláštní, jak je 2000 let starý křesťanský kalendář neuznávající pomalu nic před narozením Krista, tak podobný s daleko starším keltským?
Kamenné řady u Kounova
Na náhorní plošině Rovina mezi Kounovem a Domoušicemi je něco, co se slovy nedá popsat – Kounovské řady. Když napíšeme, že se jedná o 16 řad, každá až 350m dlouhá, severojižně orientované, tak to moc bombasticky nevypadá.
Když se ale postavíš doprostřed řad, vidíš tu obrovskou plochu a přitom se zamýšlíš nad původem a důvodem, tak tě to dostane do kolen.
Teorií je tedy více. Od závodiště pro koně (na náhorní plošině, se srázy na obou stranách :)), přes rozdělení pozemků, až po astronomickou observatoř. Práci mimozemšťanů přeskakujeme.
Minimálně pro určování slunovratů toto místo sloužilo. V řadách jsou umístěny dva zvláštní kameny – Gibon I a Pegas. Spojnice Pegas-Gibon udává směr východu slunce při letním slunovratu a západ slunce při zimním. Je jisté, že takových kamenů bylo daleko více. Podle pamětníků byly v řadách i kameny uspořádané do kruhu, zhruba 1,5 m vysoké. Dále třeba Gibon II „odešel“ dělat okrasu do zahrádky, hodně kamenů začalo kotvit nedaleké chmelnice a ještě větší počet se v 50. letech průmyslově zpracoval. Odhaduje se, že nyní je to jen třetina původního množství. I tak je tu přes 2000 kamenů (!).
Složitost řad je již na první pohled daleko větší než jen pro určování slunovratů a rovnodenností. Už jen vytvoření tolika přesně severojižních řad v takové délce, kdy každý z kamenů je uložen v kamenném lůžku, nutí k zamyšlení „proč?“. Na zajímavou zvláštnost přišli vědci z Akademie věd v roce 2018 – použité kameny, díky materiálu umožňující fotoluminiscenci, v noci modře světélkovali. Nabízí se tedy varianta astronomického kalendáře. Bohužel k čemu všemu tyto řady přesně sloužily se již (nebo ještě) neví.
Přestože je nyní místo zarostlé smrkovým lesem, tak jen procházení se po tomto obrovském mysteriózním místě je zážitek.
A protože se zde prý lidé cítí mrazení, stávají jim vlasy, potí se, mají mdloby a koně se zde plaší, tak jsme se rozhodli zde i přespat. Jen jsme museli počkat až do deváté, než poslední turista opustil území. Byly jsme unavení tak, že žádný speciální zážitek jsme neměli, ale můžeme na beton říct, že se zde spalo dobře.
Menhir Belgičan (182 cm)
Kousek nad Kounovem, pod vrcholem Špičák. Celý kopec je přímo posetý menhiry, ve většině případů povalenými, ale díky místním nadšencům již hodně zase stojí.
Tento den byl jen přibližovací. Navíc celý den propršelo. Ubytování jsme našli na koupališti, kde po domluvě se správcem jsme mohli ulehnout na verandě s přístupem k 230V zásuvce – luxus. Jen ten večer byl dost divoký. Celý den v mokru, k večeři 4 dny starý salám uvařený ve vodě z bazénu. Nádobí jsme umývali klacíkem, kterým jsme si potom vyčistili zuby. Člověk opravdu vystačí s málem.
Kamenné řady u Klučku
Koupaliště bylo vybráno záměrně. Hned kousek nad ním v kopcích se nachází další kamenné řady. Neobvyklé seskupení křemencových balvanů na okraji náhorní plošiny. Tedy přesněji řady se zde nacházeli. Ještě po druhé světové válce tady byly pozůstatky 6-ti řad, dnes je tu jen fragment jedné. Většina z kamenů (cca 400) je povalena nebo je svržena u úpatí jižního svahu. Avšak alespoň jeden stojí – obnovený 203 cm vysoký menhir. Zřejmě tu byly další řady alá Kounov a Němčice.
Je opravdu s podivem, kolik zvláštních a speciálních staveb se nachází na tak malém území.
Menhir Zakletý mnich (220 cm)
Poslední menhir našeho čundru – 220 cm vysoký kámen z železitého křemence o váze 2,2 tuny. Musel sem být dopraven a vztyčen, protože tento kámen se v okolí nenachází. Ze stejného materiálu je i menhir u Klobuk.
K menhiru u Drahomyšle se váže pověst o mnichovi, který se zamiloval a chtěl se svou dívkou uprchnout. Převor kláštera je ale dostihl, mnicha proklel a proměnil v kámen. Z jeho prokletí nakonec obvinili dívku a upálili ji jako čarodějnici. Kámen však bude asi o pár tisíc let starší.
Tak to je vše, co jsme během 5-ti denního čundru stihli. Pravda, byl to jen letmý pohled na stavby, které jsou i dnes opředeny tajemstvím, ale minimálně nás to donutilo načíst si co je to slunovrat a rovnodennost. Vlastně nás to taky donutilo k zamyšlení nad věcmi, které dnes již běžně přehlížíme, a které byly pro naše předky zcela zásadní. Třeba Slunce, Měsíc, Stromy a vůbec Prostředí, ve kterém, a díky kterému, zde můžeme žít.
Pokud tě toto téma zaujalo, tak přihazujeme pár tipů na rozšíření znalostí, ze kterých jsme také čerpali:
RNDr. Milan Špůrek, CSc. : Menhiry v Čechách, Původ menhirů v Čechách, Tajemné menhiry v Čechách
Jaroslav Helšus – Antonín Hluštík : Kamenné otazníky aneb Megality v Čechách
Anna Bauerová : Keltové v Čechách
Václav Cílek : Kameny a hvězdy
Stanislav Motl : Kamenný otazník – Kounovské kamenné řady (YouTube video)
