Cesta k tomuto výŠlapu byla docela dlouhá. Původně jsme měli společně s DarmoŠlapem dokončit přechod ČR z jihu na sever. Bohužel jsme se ale nesešli v termínech. Několikrát se nám oběma změnily a nakonec šel DŠ z Úval na nejsevernější bod sám. Já jsem plánoval procházku později po Beskydech. Sám jsem ale nevěděl, jestli mi to časově vůbec dám. Teprve pár dní před plánovaným termínem si vše sedlo a mohl proběhnout jeden z nejlepších treků, které jsme zatím šli.
DEN 0 – Brodění (18 km)
Startujeme nultý den
V pět odpoledne vyrážíme od vlaku v Břeclavi. Máme před sebou 18 km na trojmezní bod, kde plánujeme přespat, a od něj ofiko začít cestu z 3mezí do 3mezí. Cestou potkáváme cyklistku, která na nás přes rameno volá, že budeme brodit. Pod pár kilometrech přicházíme k třímetrové kaluži přes cyklostezku. Tomu, že říká brodění? Sundáváme si boty. Voda je po kotníky, příjemně teplá a na těch pár metrech je škoda boty namáčet. Za kaluží je zase nazouváme a šlapeme dále.
Děláme machry – “Když nám někdo řekne brodění, tak uzavíráme drysacky a čekáme vodu po prsa.” Překvapení nás čeká za další kilometr. Kaluž tu už nemá tři metry, ale tak třicet. A za ní jsou regulérní jezera. To už vypadá jako slušný nultý den. Vody přibývá, místy je po kolena. Cyklostezka je kompletně zalitá včetně přilehlých luk. Slunce pomalu zapadá, všude je klid. Slyšet je jen voda, která cáká, jak si razíme cestu tímto nečekaným bazénem. Lebedíme si.
Územím komárů
Pomalu se blížíme k CZ/SK/AT trojmezí. Sem se z české strany nemá nikdo moc šancí dostat. Bude alespoň klid v noci. Sem tam zabzučí kolem ucha komár. Jakmile se však dostaneme pod stromy, začne peklo – komáří peklo. Množství komárů nás ohromuje. Kolem každého z nás je hrozen bzučících potvor a co vteřinu se do nás deset z nic zabodne.
V rychlosti omrkneme hraniční kámen markrabství moravského z dob Marie Terezie a utíkáme k trojmezí. Naštěstí tu s vodou mají zkušenosti, takže cesta vede po dřevěné lávce dvacet čísel nad zemí. Na českém cípu trojmezí stojí další překvapení – slovenský rybář. V krátkém tričku obsypán komáry nám s úsměvem říká, že tohle zatím není nic, v porovnání s tím, co přijde, až se tato první generace komárů rozmnoží. Prohodíme pár slov, a přitom se každý oplácáváme. Jen rybář stojí klidně, jako kdyby na něho komáři zapomněli. Tohle nám hlava nebere. Asi má kůži od věčných štípanců už zrohovatělou.
No nic, rychle najít místo na spaní a oddělit se od těch potvor alespoň moskytiérou. Plácek nacházíme vcelku rychle a jako bonus není ani podmáčený. Při stavění tarpu a stanu se na nás přichází podívat bachyně s malými. Stačí ale jen udělat trochu hluku a utíkají. Rychle povečeříme a mizíme v našich hotelech.
DEN 1 – Komáři (43 km)
Ráno, když otevřu oči, mě čeká neuvěřitelný výhled. Moskytiéra je obsypaná komáry. Sosáky se na mě snaží dosáhnout, a přitom jim kapou sliny. Vypadá to na další fajnový den.
Vlastní 3D stín
Skoro v běhu balíme, nasnídáme se někde dále. Zaběhneme ještě k trojmeznímu cípu a oficiálně odstartujeme tento výŠlap. Další plán je dostat se k řece Moravě a kolem ní dojít až za Hodonín, zhruba 40 km. Bohužel hned ze začátku špatně odbočujeme a šlapeme tak stále mezi stromy obaleni tisícovkami komárů. I když šlapeme zostra, snaží se nás dohánět. Vypadá to, jako kdybychom měli každý svůj 3D stín. Když se zastavíme, stín nás obklopí. Na snídani si vybíráme posed na slunci. Je vcelku vysoko a smaží zde slunce – odvažuje se sem už jen pár nejžíznivějších komárů. Snídáme a sušíme boty, protože ráno jsme museli zase brodit. Jakmile se však po snídani dotkne naše noha země, jsme ihned obaleni naším už důvěrně známým 3D stínem.
Uvězněni v komářím lese
Bohužel se nedokážeme dostat z tohoto lesa. Snad celý je obehnaný plotem. Když ani po kilometru nenacházíme branku, bereme to přes plot. Tohle se prostě nedá vydržet. Napojujeme se na cyklostezku kolem Moravy a začíná pražit slunce. Alespoň už nejsou komáři. Cestu si zpestřujeme přechodem do zahraničí – na slovenskou stranu. Po 20 km se vylupuje u Adamovských jezer stánek s občerstvením. V tom vedru je to jako dar z nebes. Dáváme si pití, sváču a rozléváme sladkou kolu nebohým prodejcům přímo do jejich karavanu, kde mají “prodejnu”. Asi tam budou mít dost mravenců. Zatímco prodejci tiše slovensky nadávají, my si gratulujeme, že jsme to vzali po této straně řeky. Kdybychom zůstali na české straně, tak bychom teď jen smutně zírali přes řeku. Nebo bychom zase brodili.
Po dalších pár kilometrech se vracíme zpět do Čech přes nádherný bílý most. Byl zde postaven teprve před rokem a čistá bílá barva v tom slunci svítí do dáli. V té okolní zeleni to vypadá jak z nějakého sci-fi filmu. Krátce se zastavíme na Slovanském hradišti Mikulčice, kde zrovna probíhá akce s historickými souboji. Je zde ale taky spousta lidí, takže rychle zase mizíme v lese. Opět blbě zaměřujeme směr (přestože máme s sebou poprvé i kompas) a snažíme se vymotat z lesních cest a potůčků, které nejsou v mapách.
Územím slimáků
Hodonínem jen proletíme, protože naším dalším cílem je restaurace Srub u Moravy, kde bychom si rádi dopřáli teplou večeři. Posilněni smažákem vyrážíme hledat místo ke spaní a jsme opět překvapeni – poslední měsíc silně pršelo, jsme v nížině u řeky a všude je podmáčená půda. Z území komárů se tak dostáváme na území slimáků. Tolik pohromadě jsme jich ještě neviděli. Nejde mezi nimi ani kličkovat, takže si špiníme společně s karmou i podrážky a pod nohy se už ani nedíváme.
Nakonec se v devět ubytováváme na louce – jediném místě, kde nejsou slimáci. Zůstávají jen komáři.
DEN 2 – Cyklostezky (38 km)
Snídaně do postele
Ráno se budíme do mlhy, vše je nasáklé vodou. Balíme a vyrážíme na cestu. Snídat chceme až za pár kilometrů v nějakém přístřešku nebo tam, kde se nám bude líbit. Po pár minutách vycházíme z lesa do bývalého zemědělského areálu. Už z dáli je vidět, že to tady nějak moc žije. Je po sedmé a je tu snad celý Hodonín. Odhadujeme, že je to nějaká obdoba zemědělských trhů – vypadá to na výstavu holubů, prodává se zde snad veškerá drůbež, kanárci, krmivo… Krmivo! Dokonce krmivo pro nás – snídaně je jasná! Klobása, žemle s bravčovým masem, kola a pivo. Tak to je další zázrak na cestě. Stačí pomyslet, že máme hlad a hned stojí před námi stánek se vším potřebným. V neděli v půl osmé ráno. Je to skoro snídaně do postele.
Za obcí Rohatec se napojujeme na stezku, která vede kolem železniční trati. Včera jsme šli celý den podél řeky Moravy, dnes to bude skoro celý den podél železnice. Tomu se říká změna. Země se postupně stává písčitou a míjíme i velký pískovcový lom. Písek je najednou všude a v kombinaci se slunečným počasím si připadáme jako někde na Sahaře.
Bezdomovci s hůlkami?
Konečně loučíme s tratí a zdravíme opět řeku Moravu. Přicházíme k Baťově kanálu se zdymadlem, kterým zrovna proplouvá loď. Je tu zajímavá křižovatka kanálu a řeky – stejně jako na silnici. Paní, která obsluhuje zdymadlo, se s námi dává do řeči. Nejdříve si ujasňujeme, zda nejsme bezdomovci. Máme ale hůlky, takže jsme zařazeni do vedlejší, bezpečnější kategorie “chodící skoro bezdomovci”. Dozvídáme se, že tudy procházelo více lidí našeho vzezření. Jeden šel ze severu na jih a druhý tady v dešti spadl z kopce. Každopádně hůře se nám vysvětluje, proč jdeme takovou štreku pěšky a nevezmeme si kolo, se kterým bychom tam byli dříve. Přesto je to velmi pohodový a přátelský rozhovor.
Posledních 6 km do Veselí nad Moravou je nekonečných. Slunce peče, kůže začíná rudnout a nám to přestává chutnat. Zachraňuje nás Waldorf Astoria, vlastně jen Astoria – restaurace. Chládek, jídlo, pití, zásuvky – vše, po čem jsme toužili. Dál už nás čeká opět slunce, nekonečné cyklostezky (pro cyklisty je to tu ale ráj) a slunce. A slunce. Jo, a už jsem říkal slunce?
Poprvé (a naposledy) v kempu
Večer přicházíme ke kempu Slovácký dvůr. V kempu jsme zatím ještě nespali a zkusit se má prý vše. Platíme 300Kč za osobu. Kemp vypadá moc pěkně, vše čisté, upravené a můžeme si postavit naše přístřešky na rovině, plus mají zde sprchy i restauraci. Je tu teda dost narváno, místo nacházíme až na konci kempu mezi dvěma auty. Je tu i přírodní biotop na koupání, který nás dostává do kolen – platíme za něco, co bychom měli za rohem zdarma. S vděkem ale využíváme jak biotop, tak sprchy a umyvadlo pro praní.
Co všechno obsahuje poplatek 300Kč zjišťuji ještě v noci. Ulehám docela pozdě, kolem půlnoci, protože jsem stříhal video. Hned za hlavou nám vede železniční trať a u nohou máme hlavní silnici do Uherského Hradiště. Na střídačku zde projíždějí různé dopravní prostředky. Ještěže vlak zde nehouká. Dalším bonusem je skupinka kempistů vedle nás, která ještě neplánuje jít spát. Popíjejí a hrají karty. Slova “Eso tě přebíjí, hahahuhu” mě bude strašit ještě dlouho. Ve dvě ráno jim konečně dochází chlast a odpadají. Problémem však je, že usínají velmi rychle a okamžitě začínají chrápat. Díky tomu, že nás dělí jen dvě přepážky z 15D nylonu se dnes asi moc nevyspím. Zlatej les. Tam na vás zaštěká maximálně tak jelen nebo vám škvor vleze do spacáku…
DEN 3 – Muzeum (34 km)
Z kohoutku teče i teplá voda?
Moc jsem toho nenaspal, odhadem tak 4 hodiny. DamoŠlap je na tom lépe, usnul v deset hned jak ulehl a o karbanících vedle vůbec nevěděl. Využíváme ještě kuchyňku a dáváme opulentní snídani. S úžasem sledujeme, že z kohoutku teče i teplá voda (než jsem na to přišel, tak jsem umyl vše ve studené). Vodu si vaříme v JetBoilu, i když kousek od nás je rychlovarná konvice. Pár dnů v lese a my jsme jak v Jiříkově vidění 🙂
Letecké muzeum v Kunovicích
V devět jsme na trase a naše první zastávka je Letecké muzeum v Kunovicích. Úžasné místo se zajímavými letadly, kde většina exponátů je volně přístupná. Do hodně z nich můžete i vstoupit. Je zde i Tu-154, který vozil prezidenty Václava Havla, Klause, vojáky z misí a také přivezl hokejisty z Nagana. Kunovičtí se rozhodli tento unikát zachránit před sešrotováním a převézt ho z Prahy sem. Dostat takový kolos až do Kunovic stálo tisíce hodin práce demontáže, logistického ořechu přepravy a moře nadšení. Přímo v letadle běží na LCD dokumenty z této úžasné akce. Smekáme před všemi, kteří zajišťují provoz tohoto muzea. Je vidět, že to dělají srdcem.
Začínáme horobranit
Za Uherským Hradištěm to začíná konečně kopcovatět. Vybíháme si první rozhlednu (Rovnina) a sbíráme prvních 340 horobranických bodů v makovém poli. Jsou to zatím nejvydřenější body, protože jsme kvůli nim museli ujít 108 km. DarmoŠlap žene jak vítr, aby dál zvyšoval své skóre na horobranické nástěnce.
V Pašovicích nacházíme otevřenou hospůdku, tak doplňujeme vodu a pokračujeme v hledání místa pro noc. Lesy zde stále nevypadají moc dobře, ale před devátou narážíme na luxusní plochu s ohništěm a přístřeškem. Vypadá velmi nově a zřejmě kvůli tomu na mapách zatím není. O hotelu je dnes rozhodnuto. V pohodlí se ještě navečeříme a v deset začíná pršet. Perfektní timing.
DEN 4 – Klacky (35 km)
V noci pěkně pršelo a foukalo. Musel jsem si předělávat potmě tarp, abych neměl mokrý spacák. Příště bude také dobré zjistit odkud fouká a podle toho tarp stavět. Teď jsem měl čela otevřená průvanu. Jídla se opět nebojíme, takže ráno dáváme velkou snídani a zaléváme to honduraskou kávou. Přijde mi, že jím 10x více na treku než doma. Navíc honduraskou kávu jsem ještě nechutnal.
Jen kilometr po startu je vyhlídkové místo s dalekohledem. Škoda, že jsou čočky uvnitř ještě zamlžené a nejde přes ně moc vidět. Až se do něj opře slunce, tak to bude ok, ale to už tu nebudeme zase my. Zaměřujeme alespoň kopce, kam míříme a pokračujeme.
Pochopení
Z webu Darmoslap.com nám přichází docela dlouhá zpráva se zajímavým požadavkem. Za chůze ji čtu DarmoŠlapovi. Je dlouhá, nechápe. Snažím se mu vysvětlit její obsah svými slovy. Opět stejný nechápavý pohled. Ze zoufalství beru ze země klacky a názorně vysvětluji persony, vztahy a požadavek. Mezi listy začíná prosvítat slunce a i záblesk pochopení. Úžasné – už víme, proč tak rádi chodíme v lese. Bez klacků DarmoŠlapovi nic nevysvětlíte. Dokážete si představit to peklo předchozích tří dnů, kdy jsme chodili jen po asfaltu?
Šviháci lázeňští
Před Luhačovicemi odbočíme ještě do kopců, abychom vylezli nějaké vrcholy a potom už vstupujeme do civilizace. Chceme tu koupit ještě jednu 100g plynovou kartuš do zásoby (kafe musí být), ale celé Luhačovice jsou jedno turistické místo. Bavíme se i s dělníky a ti nám potvrzují, že tady už žádné normální obchody nejsou. Jen kavárny, restaurace, prodej šperků a cetek. Velká škoda. Ze zoufalství to zkoušíme v informačním centru. DarmoŠlap zde za přepážkou potkává několik lidí – hikerů, kteří by šli ihned s námi, kdyby nemuseli být v práci. Pohotově nám ale ověřují dostupnost 100g kartuše v okolních městech. Po několika telefonátech máme zarezervovanou kartuš ve Vizovicích. Wow, tak v takovou super podporu poutníků jsme ani nedoufali. Ještě jednou díky moc!
Do lázeňského prostředí moc nezapadáme. Jsme vlastně pátý den na cestě, a to se už na oblečení trochu podepíše. U vodní nádrže Luhačovice to zapíchneme v jedné restauraci na rychlý oběd, dobití, upload videa předchozího dne a mažeme zase dále.
Josef Váňa ze Slovácka
Bereme to po hřebenu a klestíme si cestu na každý vrchol, který máme v dosahu. Tréninkově si dám mimo trasu stojící dva kopce po 600 m. 1200 bodů tam ležet nenechám. Bohužel ale nejsou v horobranické mapě. Příště se raději nejdříve podívám, kam lezu.
Na Klokočí se před námi zjevuje památník věnovaný slavnému žokejovi Josefu Váňovi. Teprve tady se dozvídáme, že se narodil zde a vyhrával v Pardubicích. Na desce je i jeho stručný životopis. Neuvěřitelné, co se naučíte v lese.
Z dálky už vidíme rozhledu Doubrava, na kterou se těšíme, protože z ní bude luxusní výhled v západu slunce. Dost nás tak po ostrém výstupu rozladí, když zjistíme, že je otevřená jen v určité dny. No, alespoň je obodována v HB.
Dívejte se nad hlavy
S hledáním místa na přespání máme zase trochu problém. Tentokrát země podmáčená není, ale kopce moc roviny nepobraly. Po delším hledání plochu nacházíme, ale naštěstí se ještě předtím podíváme nad hlavy. Je tam zaseknutá obrovská suchá větev, která drží jen na dobré slovo. Nakonec nepohrdneme kapradím mimo dosah padajících větví a zaleháme.
DEN 5 – Inventura (35 km)
Hrnek
Vstáváme opět v půl sedmé a balíme. Snídani zase dáme až něco ujdeme, ale nejdříve potřebujeme doplnit vodu. Scházíme k jedné ze studánek. Naštěstí tento rok hodně pršelo a všechny studánky, které potkáváme, fungují. U této je dokonce zednická fanka s dlouhou násadou pro pohodlné nabírání. Když jsme doplněni, DŠ si všimne keramického hrnku, který je postaven tak, že do něj padá jehličí. Nedbaje na své slabší motorické schopnosti v rukách a se slovy “Já to tady ještě vylepším” rozbíjí malovaný hrnek o kameny pod ním (Vybavuje se mi, že stejný příběh se už odehrál ve stánku s kolou první den. Tam měli naštěstí sklenky z plastu a tady alespoň zůstává kovová fanka). Sbíráme střepy. Cestou DŠ vymýšlí, jak dodáme ke studánce nový hrnek. Evidentně ho to mrzí. Nakonec si odsouhlasíme, že bude stačit dodat nový hrnek k jiné studánce a tím se tento hřích smázne.
Před Klášťovem přicházíme k přístřešku, kde začínáme naše ranní hodování. Ve vikýři je schovaná láhev s medovinou – další zázrak na cestách. Máme ale respekt před lahvemi s neznámým obsahem a stářím, takže se spokojíme s vodou ze studánky.
Jsme na Vizovických vrších a je to tu nádherné. Když si uvědomíme, že přes dva dny jsme strávili na cyklostezkách, tak si tuto krásu o to víc vychutnáváme. Kopce prostě nabíjí. Procházíme přes Vařákovy paseky s dalším parádním přístřeškem – ty jsou tady fakt na každém kroku.
Středa, inventury třeba
Je už po poledni a my zrychlujeme, abychom stihli obchod v Lužné, kde plánujeme nakoupit jídlo na dva dny. Čekají nás plnotučné Beskydy, kde nechceme řešit zacházky pro jídlo. Abychom to stihli, navrhuji zkratku přes sjezdovku. No, byl to blbej nápad. Sjezdovka je příkrá, trávy je po pás a hůlky nejdou používat. Myslím, že přijdeme později, než kdybychom si to obcházeli po značené stezce. Je zde ale spousta lesních jahod, tak se to příjemně vyvažuje.
V Lužné zjišťujeme, že hospoda, kde jsme se chtěli najíst, má otevřeno až od 15h a zřejmě se zde ani nevaří. Nevadí, dáme si jídlo z obchodu. Přicházíme k obchodu. Na ceduli u vstupu je oznámení, kterému v první chvíli nerozumíme – Středa 8.7. INVENTURA. Dnes je středa 8.7. a nám trochu déle trvá, než tuto novou zprávu zpracujeme. Když přichází uvědomění, co to pro nás znamená, začne nám z místního rozhlasu hrát dechovka. Bizard.
Nedá se nic dělat, hledáme řešení. Sedáme na bus a jedeme do vedlejší větší vesnice Valašská Polanka. Autobus ale zatáčí v půli cesty a vyklápí nás 3 km před vesnicí. Odvezl nás celé 2 km, ale alespoň to, teď hrajeme o čas. Naštěstí v Polance inventury ve středy nedělají a my z radosti nakupujeme zásoby tak na pět dní. Oběd dáváme v restauraci Polanečka. Tak takhle dobře nám ještě nikde nechutnalo – nacpáváme si břicha do plných, od polívky po domácí dezert a kafe. Odvalujeme se na vlak, který nás veze zpět na trail.
Přichází déšť
Jsme zpět na cestě. První kopec, který nás čeká je Hradisko a Pulčínské skály. Jsou nádherné. Asi více bychom si je užili bez narvaných batohů a plných pupků, protože cesta vede pěkně zostra nahoru, ale přesto jsou fantastické.
Podle předpovědi se blíží vydatný déšť, který teď zalévá celou republiku a nás přitom čeká ještě alespoň 10 km pochodu. Takže nás to zkropí a budeme stavět v dešti. Vylézáme na Šerklavu a je jasné, že se to za chvíli spustí. Přehodnocujeme plány, protože pod kopcem v sedle nacházíme přístřešek, a i když je to sedlo, tak je tu vcelku kryté místo před větrem. Stavíme naše hotely a myslím, že máme rychlostní rekord. Jakmile máme postaveno, spouští se déšť. Vymačkáme ještě pár litrů vody z mokrých kamenů, kousek pod námi, povečeříme a jdeme spát. Vítr a déšť pěkně cloumá tarpem. V noci musím ještě dotahovat lanka, aby tarp neodletěl.
DEN 6 – Hůlka (44 km)
Když ráno otevřu oči, koukám na chuchvalce mlhy běžící kolem našich přístřešků. Pršelo snad celou noc a vše je pořádně navlhlé. Na to jaký rekord jsme měli včera večer ve stavění, tak v bourání to zase vyvažujeme. Vyrážíme až v osm.
Dnes to trochu natáhneme. Včera jsme cestu ukončili kvůli dešti dost brzo. Abychom to zvládli do Hrčavy v nějakém rozumném čase, nic moc jiného nám stejně nezbývá. Stoupáme do prvních kopců a s každým výškovým metrem přibývá více a více bílé. Během chvíle jdeme v regulérním mlíku. Naštěstí se po nějaké chvíli mlha rozežene a my si užíváme nádherných rozhledů po okolních kopcích. Stoupáme na Makytu, za kterou jsme měli původně kempovat. Slušný ostrý výstup. Napojujeme se zde na hraniční čáru, po které teď půjdeme skoro pořád.
Dnes máme každý jiné tempo, takže se rozdělujeme. Respektive DarmoŠlap regulérně odbíhá. Po nočním dešti je cesta hodně blátivá a dost to klouže. Ověřuji si to při sestupu do Papajského sedla. V jedné části je brutální padák dolů plný kořenů, kamenů a bláta. Opatrně scházím. Malé krůčky. Očima hledám další bod, na který si můžu stoupnout. Najednou se mi hůlka propadá hluboko do bahna. Snažím se ji vytáhnout. Podjíždí mi noha a už jedu po zadnici a kamenech bahnem dolů.
Jak si bezpečně zlomit hůlku
Bohužel jsem zapomněl na základní poučku – při chůzi po kamenech nebo při sestupu vytáhnout ruce z poutek hůlek, aby, když se zasekne mezi kameny nebo se zaboří, jste ji mohli okamžitě pustit a nezalomit. Ruka mi tak zůstává v poutku, ale hůlka je zaseklá v zemi. Když dokloužu a zvednu se z bláta, doufám, že se nic nestalo, ale výsledek je jasný – zlomená hůlka. Jsem na sebe naštvaný. Taková zbytečná neopatrnost. Když si tak nadávám, tak mě ujede noha znovu. Tentokrát se vyválím přes druhý bok. Jsem kompletně zaliskaný od bahna. Ještěže to odnesla jen hůlka a nic se mi nestalo. Taky je štěstí, že se zlomila jen 20 cm od spodu. Odlamuji zbytek a chybějící délku nahrazuji povytažením hůlky na maximum.
Po pár kilometrech se setkávám s DŠ, který vede dvojici turistů. Špatně odbočili a brali to oklikou. Před námi je Krkostěna. Ta vzdává čest svému jménu. Je to zrcadlový obraz toho, co jsem si sklouzal dolů, ale několikanásobně delší. Jste nakrklí, že tu stěnu vůbec lezete.
Před Kohútkou předcházíme mladého klučinu s babičkou a dědou. Okamžitě se k nám přidává a kopec zdolává společně s DŠ rychlostí blesku. Vypadá to na budoucího hikera.
Souboj o pastviny
Za Malým Javorníkem zastavujeme v přístřešku, a protože začalo svítit slunce, vytahujeme všechny věci z báglů, a na pasece sušíme. DŠ jde nabrat vodu do blízké studánky. Potkává tam dva frajery, kteří mu pomůžou s nabráním vody a s vděkem přijímají vodu prohnanou přes filtr. Já zatím hlídám naše prádlo, aby neuletělo a přitom poslouchám výklad pána, patřícího ke klukům dole u studánky. Evidentně má o zdejších kopcích dost velké znalosti a asi nejenom o nich. Zvláštností tohoto místa je, že hranice zde nevede přes hřeben, ale údolím. Prý v 18. století byly o toto území spory (byly zde pastviny) a vyřešily se soubojem. Vyhrál Slovák, takže o té doby je hranice takto definována.
Cesta na Veľký Javorník je úžasná. Pěšina se šine ve strmé stráni, po levé straně nádherné výhledy. Skoro to vypadá jako z PCT.
Hodně to bereme po čáře mimo značené cesty, abychom pokosili pár vrcholů. Před Makovem v lese potkáváme prvního hikera za celou cestu, co jdeme. Ultralight vybavení, myšlení a úsměv na tváři. Beskydy a Javorníky prochází na sekce. Jsme tak překvapeni, že se ho zapomínáme zeptat na jméno.
Prolétneme hraničním přechodem Makov a Butorka. Za ním doplňujeme vodu a hledáme místo na spaní. Nakonec ho nacházíme skoro přímo pod cedulí “Oblast výskytu chráněných šelem”. Společnost by nám měli dělat medvěd, rys a vlk. Tak uvidíme.
Rychlá večeře a zaleháme. Dnes to byl sprinterský den – 44 km v kopcích a 14 zdolaných tisícimetrových vrcholů. Mazec.
DEN 7 – Párty (39 km)
V noci jsme bohužel (nebo naštěstí) žádnou návštěvu ohrožených šelem neměli. V 6:30 se probouzíme odpočatí do slunečného počasí, které slibuje další skvělý den.
Zase doháním včerejšek
Včera večer jsem se těšil na parádní večeři. Ještě jak jsme šli, tak jsem si představoval několikachodový dlabanec, ale když už jsme konečně postavili, tak jsem byl po tom běhu v kopcích tak znavený, že jsem slupnul jen polévku a lehl do spacáku stříhat video. Při tom jsem po chvíli regulerně usnul.
Teď jdeme po dálnici (dlouhý, rovný, asfaltový úsek, kde se nemusí dávat tolik pozor, kam se šlape), a já doháním, co jsem včera zaspal – střihám video včerejšího dne.
Vyráželi jsme bez snídaně, že ji dáme zase až po nějakých kilometrech a právě se před námi zjevuje místo jako dělané pro tuto akci – pramen Smradlava s přístřeškem stejného jména. Myslím, že tady v pohodě zapadneme.
DŠ si nechává vyprat v sirném pramenu oblečení. Přemýšlím, jestli to tam taky nehodit, ale nakonec vyhodnocuji, že mi oblečení ještě nesmrdí více než ten pramen. V sirném oparu dáváme snídani a pokračujeme dále.
Procházíme obcí Bílá, kde stíháme cestou vyzunknout kolu a pivo, zahrát si u silnice ping-pong a aktualizovat aplikaci HB. Drobná chybka a vypadá to, že DŠ bude ode dneška bez bodů a já ho předeženu. Naštěstí pro něj jsou lidi od HB rychlíci, takže je vše v pohodě.
Cestou si odskočíme zabrodit do bahna, abychom měli o 601b více (Stupný, 601m). Začínám přemýšlet nad tím, jestli to už s tím HB trochu nepřeháníme.
Párty začíná
U Bílého kříže si lupneme jak český, tak slovenský vrchol. Ten je teda dost nepřístupný. Přes cestu popadané stromy, lezeme v příkré stráni. S batohy na zádech je to už o ústa. Dále pokračujeme po hraniční čáře přes Malý Polom, Burkův vrch a Muřinkový vrch. Pod kopcem nacházíme kapli s pramenem. A také skupinku bodrých lidí, kteří si tu připravují večerní grilování a stahují všechny projíždějící i procházející k sobě. Podává se slivovice a ušetřeni nejsme ani my. Jakmile zjistili odkud a kam jdeme, máme v sobě hned tři slivovice. Slivku mají vynikající a nuda s nimi opravdu není, ale musíme pryč, jinak je to tady naše konečná. Hlasitě se loučíme a štrádujeme si to na vrchol Velkého Polomu. Je to poprvé, kdy se nám hůlky motají pod nohy 😂
Jedinečný okamžik
Na vrcholu potkáváme bikera-hikera Toma. Bydlí tu kousek pod kopcem a na vrcholu je už po několikáté. Skvěle se s ním povídá o všem, co nás zajímá, tak se domlouváme, že se potkáme pod kopcem v hospodě, kde čepují borůvkové pivo. Tom zatím sjíždí na kole dolů a my procházíme po hřebeni, kde se tyčí k nebi bílá torza starých smrků. Slunce se pomalu sklání nad obzorem a vše je zalité nádherným světlem. Z hřebenu je vidět jak na Slovensko, tak do Česka. Vše se najednou zklidňuje a zpomaluje. Je slyšet jen zpěv ptáků, skoro bezvětří a my zažíváme euforii. To se snad nedá ani popsat. Po tolika kilometrech byste měli být rádi, že už pomalu končíte a běžet dolů na pivo, ale nám se nechce. Ten klid a krása tohoto okamžiku je opravdu neuvěřitelná.
Neuvěřitelný den pokračuje
Docházíme k restauraci Kamenná chata, kde mají čepovat vyhlášené borůvkové pivo, ale Tom tam už není. Z okna na nás volá paní, zda jsme to my, co jdou z 3mezí na 3mezí. Ukazuje se, že náš nový kámoš nám zaplatil dvě piva a paní na nás čeká, aby nám je načepovala, i když má už zavřeno. Pivo je výborné a opravdu nám bodlo. Vracíme tuto laskavost a předplácíme Tomovi alespoň jednoho kusa, až sem zase příště pojede. Díky Tome, i paní z okénka, za tuto ukázku nezjištného přátelství. Při vší té mediální masáži násilností z TV a netu se člověk pomalu bojí, že nic takového už nemůže fungovat. Byli jsme zase naměkko. A to jsme ještě nevěděli, že za rohem roubenky na nás čeká další parta, která se s námi podělí o své víno.
Tohle byl jeden z nejneuvěřitelnějších dní, které jsme na všech našich cestách zažili. Díky všem, které jsme potkali a umožnili nám ho zažít. Kloubouk dolů před Vámi – jste frajeři a frajerky!
DEN 8 – Déšť (33 km)
Podle předpovědi mělo už od svítání pršet, ale předpověď nevyšla. Toho využíváme a snídáme ještě bez deště. Přelézáme Kyčeru a scházíme do Jablunkovského průsmyku, do jedné z hlavních spojnic se Slovenskem. V Mostech doplňujeme zásoby, tentokrát už jen na dnešní jeden den. Turistických chat je na místních vrcholech sice hodně, ale my je budeme míjet, kvůli naší horobranické úchylce.
Bratři v triku
Je chladno (kolem 13°C), přesto zatím jdeme stále jen v triku. Do toho ale startuje déšť, teplota rychle padá a začíná taky dost foukat, tak vytahujeme snad poprvé pláštěnky. Ta alespoň drží teplo kolem těla a není potřeba na tričko další vrstva.
Vyběhneme na vrchol Mostecké sjezdovky, přes Studeniční přeskočíme na Gírovou a Komorovský grúň. Pod kopcem nacházíme přístřešek, krátká pauza a makáme dále. Když se člověk v tomto počasí zastaví, tak hned přestane generovat teplo a to je na prd – začne promrzat. Vlhko nevadí, ale teplo je zásadní. Takže buďto nahodit další vrstvu a tu potom zase sundávat, protože se při pohybu začneme potit, nebo se stále hýbat. B je správně.
Úvodní ceremonie začínají
Vypadá to, že nás tu čekají. Ujímá se nás skupina ovcí a vede nás k Trojmezí. To si alespoň tři kilometry myslíme. Když začínáme mít problém s orientací, zapínáme GPS a zjišťujeme, že jsme šli celou tu dobu na sever místo na jiho-východ. Zacházka v takovémto počasí vždy potěší. A jak nás suverénně vedly! Ovce jedny! Mají jediné štěstí, že je cestou zpět nepotkáváme. Asi se někde v suchu a teple tlemí pod vlnu.
Cestu na Trojmezí si zpestřujeme další zacházkou do zahraničí, tentokrát do Polska. V něm jsme taky ještě nešli. Všechno zde vypadá tak… …polsky. Dokonce i turistické cedule jsou jiné. Vzdálenost udávají v čase chůze a jsou v polštině.
Tak jsme teda tady…
Terén se začíná svažovat do údolí a my se pomalu dostáváme do cíle naší cesty. Před námi se objevuje CZ/SK/PL trojmezí bod. Ale překvapivě není sám, jsou tu ještě další dva. Poláci, Slováci, Češi – všichni mají vlastní. No nic, objedeme je všechny, ať máme jistotu, že jsme došli skutečně na trojmezí. Cesta na slovenskou stranu je trochu komplikovanější – chybí tu most. Jediná trasa je bahnitým svahem do koryta potoka a potom zase podobným, tentokrát slovenským, bahnem vzhůru. V korytě konečně objevujeme ten správný trojmezní bod. Sláva, jsme TADY!
… a co dál?
Je to zvláštní, ale po tom týdnu cesty nemám žádné speciální nadšení z toho, že jsme tady. Spíše mi to vadí. Že cesta vlastně končí. Prošli jsme toho opravdu kus, zažili hodně skvělých okamžiků a potkali spoustu zajímavých lidí. A teď jsme u konce…
Anebo u začátku další cesty? Vlastně záleží na tom, ze které strany se na to díváte 🙂
No, naměkko jsme z toho tentokrát nebyli. Byla zima, pršelo, pěkně foukalo a nás čekalo ještě 13 km zpět do Mostů po asfaltu. Těch posledních pár kiláků nám dalo pěkně zabrat.
Poslední poznámka – když jsme šli tím deštěm, tak jsme se s DŠ shodli, že přestože jsme na cestě již týden, tak si připadáme vcelku čistí. Opačně to viděla, nebo spíše cítila, má žena s dcerou, které si mne přijely vyzvednout na nádraží. Jakmile jsme usedli do auta, hovor okamžitě uvadnul, otevřela se všechna okénka a slyšet bylo jen lapání po dechu. Na druhou stranu musím uvést, že za celou cestu jsme měli dohromady jen tři klíšťata a od zhruba čtvrtého dne si na nás žádný komár netroufnul.
Prostě je to o tom, ze které strany se na to díváte. 😉
