Chceš padnout? Dělej stejné chyby jako já.
Stačí k tomu vlastní pýcha, neschopnost učit se z předchozích chyb, nebo mít nedostatečné vybavení, případně zásoby, a je to! Právě jsi prošel kolem cedule s nápisem „Máš problém kámo.“
Bunda nehřeje, jídlo ano!
Dvanáctého ledna dva tisíce devatenáct jsem stál uprostřed sněhem zavátého pole. Každý krok byl možný už jen s velkým sebezapřením a touha „na chvilku“ si lehnout do měkké závěje a odpočinout si byla stále lákavější a lákavější. Snažil jsem se ze všech sil odolat pokušení na krátké poležení na velkém poli během mrazivého dne. Byl jsem na čtyřicátém kilometru své jednodenní cesty a už jen pouhé čtyři kilometry od svého cíle. Mráz byl všudypřítomný a sníh jen křupal. Všude ticho. Byl jsem sám a byla mi hrozná zima, opravdu silně jsem se klepal a měl jsem u sebe už jen jednu láhev s ledovou vodou a všechno oblečení dávno na sobě. Ruce jsem měl tak promrzlé, že už byly vlastně nepoužitelné. Neměl jsem už sílu ani pohnout hlavou, natož si sundat batoh. Dostavil se tunelový efekt vidění a já jsem zaznamenával už jen několik metrů před sebou.
Jak a proč jsem se do takového stavu dostal?
Oblečení nehřeje! Oblečení jen izoluje. Brání úniku tepla, které tělo generuje a také chrání před větrem nebo deštěm. Jakmile tělo přestane uvolňovat teplo, které může oblečení zadržovat a vytvářet pocit, že oblečení hřeje, bude vám zima. A pokud to bude trvat dostatečně dlouho, začne tělo všechno teplo soustředit do svého centra, čili trupu. To je okamžik, při kterém vám přestanou fungovat končetiny. Ruce i nohy ztrácejí své přirozené schopnosti. Na základě toho zpomalíte svůj pohyb a tím se ještě více sníží teplo, které by tělo jinak při vyšším pohybu vytvářelo a vše se opět o úroveň zhorší. Spirála návazných efektů se roztáčí stále rychleji a rychleji.
Takže, pokud si chcete udržet teplo v mrazivém počasí po několik desítek kilometrů, musíte se stále hýbat a nezastavovat. Klíčem pro neustálý pohyb je samozřejmě dobrá fyzická kondice, která vám něco takového umožňuje, ale především energie! No a co vám dodává energii? Na co jedete? Tou pohonnou hmotou je JÍDLO.
Jídlo je palivo pro tvé tělo.
Věděl jsem, že bych čtyřicet čtyři kilometrů dlouhou trasu, kterou jsem se rozhodl jít bez zastavení, mohl ujít jen za osm hodin, proto jsem si připravil potravinové balíčky, které jsem po dvou hodinách postupně konzumoval. Jenže jsem jich měl málo. Jen na druhou a čtvrtou hodinu. Na šestou hodinu jsem už nic neměl a v osmé hodině jsem měl být už v teple doma. Ale…
Aniž bych to jasně zaznamenal, tak jsem postupně začal snižovat tempo. Moje tělo na to reagovalo pomalým chladnutím. Víc a víc. Na jednom rozcestí mi už byla taková zima, že jsem už neměl sílu na to, abych vytáhnul mobil z kapsy, abych se podíval, kudy pokračuje moje cesta. Odbočil jsem instinktivně doprava, prošel dlouhým a náročným terénem a pak jsem zjistil, že jsem odbočil špatně. Byl jsem hodně naštvaný a trochu zoufalý. Otočit se a jít zpět bylo absolutně energeticky nemyslitelné, tak jsem se musel vydat úhlopříčně přes nekonečné rozorané pole, které mi začalo vysávat poslední zbytky energie, rychlosti a tím i tepla, které mně zbývalo.
Šel jsem sám dlouhou trasu, bez zastavení, v mrazu a s nedostatkem jídla. O problémy jsem si přímo říkal.
Co mi pomohlo se z toho nakonec dostat?
Dělal jsem, co jsem mohl, abych se nezastavil a šel dál. Očima jsem přitahoval cestu, která mi měla umožnit lepší podmínky k chůzi a tím i vyšší rychlost, a tak důležité teplo, ale šlo to velice pomalu. Vím, že v jeden moment jsem padnul na kolena a krátce si odpočinul, ale udržel jsem se, abych si nelehl do sněhu. Zvedl jsem se a na cestu jsem se nakonec pomalu probojoval. Pak jsem v jedné kapse našel poslední mandarinku, o které jsem nevěděl. Nebyl jsem schopen ji oloupat. Za pomoci zubů a jen jedné ruky jsem ji načal a začal kousat i s kůrou, kterou jsem pak vyplivoval.
Kdyby mi to někdo říkal, tak bych tomu nevěřil. Bylo to, jako kdyby ta mandarinka byla kouzelná. Po několika minutách jsem měl opět trochu síly (cukru) v žilách a mohl zrychlit svoji chůzi. Drobně jsem začal cítit větší teplo a chůzi stále zrychloval. Posledních pět set metrů před cílem jsem měl pocit, že jsem snad v plné rychlosti. Došel jsem domů, uvařil si horký čaj a naházel na sebe několik přikrývek, a ještě aspoň dvě hodiny jsem se nemohl vůbec zahřát.
To vše se nestalo ve vzdálených končinách nějaké divočiny, ale v hustě obydlené časti České republiky a v hlavě a těle hloupého chodce na dlouhé vzdálenosti. Chodce, DarmoŠlapa, který přecenil své síly a odpovídající vybavení jídlem.
